Prosinec 2010

(: C'est le plan.

14. prosince 2010 v 18:03 | M. ★ |  Dear diary
My dad sung this before he died.... 




Nothing...


Je suis contente.

Je l'aime. 

Désolé. Au revoir.

Bla bla bla... Bože... Chci jednou psát normálně, smysluplně.  

Nějak mě neřešte. Nedokážu utéct před svým pravým já. Někde v hloubi jsem šťastná, ale cítím, že jsou místa, kde to sem tam trochu píchne. Pobolívá to. Chybí mi spousta lidí. Nahrazuji je jinýma, ale ne vždycky se trefím do té správné noty. 
S novým začínajícím rokem začnu i já. Od znova. Líp. Hlavně s ním. 

Unreal Life

6. prosince 2010 v 18:15 | M. ★ |  Dear diary
Jsou někdy opravdu těžké dny... 


Nechápu své chování. Ve zlomku vteřiny se dokáže úplně změnit. Ale ani tak nejde o chování, spíš o náladu. Je pravda, že tento víkend byl ten nejlepší v tomto roce. Ale za tu krásu jsou bohužel i následky. Proč vždycky za štěstí a lásku platit něčím jiným? Já chápu, že nic není zadarmo, ale alespoň jednou mít zlomek toho, po čem toužím. Třeba si to ani nezasloužím... bla bla bla... Duchaplné, poetické, neuspávající... 


www.unreal-life.blog.cz

Celou sobotu jsem byla štěstím bez sebe. Ne proto, ale protože bylo venku tak krásně. Jop, -16°C je docela síla, ale ráno to slunečno a bezvětří. Byla bych si to užila, kdyby dědovi pořád nerupali kšandy. I to je jeden z mých pestrých zážitků. Ale o tom jindy. Večer jsem strávila s ním a to už od pěti do desíti. Rozmrazovala jsem se ještě druhý den ráno. Ale vlastně to stálo za to. By the way, u nás v díře byli Napoleonský slavnosti, avšak já si z nich letos neužila ani fň. Nevadí. Pak, celou neděli, jsem byla v U. a ležela v knížkách. Naivně jsem si myslela, že se naučím lekci do francouzštiny a biologii. Myšlenky jsem měla někde úplně jinde. Těžký to život, nás gymnazistů. Nás? Nás líných, bezohledných gymnazistů? Do nebe volající... Ale ano, měla bych jít do sebe. Začít se učit. Rodičovské nedopadly zle, vychází mi tři čistý trojky, no, fajn, u jedné je bezvýznamné plus. Pak pár dvojek, no vlastně hodně dvojek a několik jedniček. Máma byla pyšná, ale otec to rozdýchává ještě teď... Ale co je mi po něm. Dělám to pro sebe, ne pro něj, ač někdy mám pocit úplně opačný. 

Dost o škole. Každodenně ze školy všichni odcházejí s myšlenkami na volné odpoledne a já to tahám ještě sem. Pak to nebude nikdo číst. 

...nějak mi přestávají zapadat slova do souvislosti, no, to vlastně už od začátku tohoto článku, ale na můj vkus jsem se docela rozepsala. Když budu dlouhé články procvičovat, možná se jednou dostanu k článku opravdu sálodlouhému... bla bla bla... 

Opravdu mám někdy zvláštní nápady. A že mě vždycky napadnou na neobvyklých místech a při neobvyklých činnostech. Lehce zavádějící :D

Amm, všechno se dosra*o... Mám to, co jsem si vysnila, ale to, co mi dělalo život lehčím jsem teď ztratila. I když ne tak docela, ale ztratilo to všechno kouzlo, všechno to krásný. Že to chce jenom čas? Kolik času? A je to vždycky jenom o času? Sakra... Jsem sobecká. Snad mi tohle k něčemu někdy bude... Ale přežijeme to. Už jen několik dní, potom prázdniny a za ten měsíc to snad bude všechno v pohodě, ne? Prosím, ať je! Mé novoroční přání.

On mi za to stojí... Je teď všechno, co mám. 
I přesto, že je tak zvláštní. 
I přesto, že to ostatní nechápou.
I přesto, že nás odsuzují.
I přesto, že jsem ztratila jednoho z nejlepších kamarádů.

Ten obrázek mi přijde strašně optimistický...



Písnička mě deprimuje...




When I was seventeen :)

4. prosince 2010 v 14:50 | M. ★ |  Dear diary


Voní po hořkých mandlích...

Kyanid draselný...






Dělám si srandu, jen nevím, co napsat. 
Je po rodičáku a já stále žiju. Z toho plyne, věřte na zázraky.